Robert Kozler: Toho pána bych chtěl potkat. A poděkoval bych mu

25. května 2017

Robert Kozler je hybným duchem festivalu Mezi ploty už dvě desítky let. Oč jde v tomto projektu, to celkem víme. Oč jde ale v krajině pavilonů Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze Robertu Kozlerovi? Ptali jsme se.

 

Robert Kozler

Robert Kozler

 

Festival Mezi ploty vstupuje do prostoru duše, psychiky člověka. Najdeme, našel jste v lidském nitru ploty?

Po pravdě? Pokud mě něco hodně v životě formovalo jak v dobrém, tak v horším provedení,musím si přiznat, že to byl právě festival Mezi ploty. Když s ním usínám, vstávám, když jsem se svojí dcerou a ona mi říká: Tati, jsi bojovník, že jo, viď, že jo? Abyste pochopili, je jí šest let. Pak se mi zdá, že vstoupil i do mého soukromí. Je tady a těžko s tím něco udělám, on je já a já jsem on, takže se mi to nyní jeví, že jsem díky těmto svým plotům poměrně rozdvojený a sjednocený zároveň.

 

Objevují se náznaky, že duševnímu zdraví se dostane více podpory ze strany státu. Co by měl stát víc podpořit, vzít na sebe?

Myslím si, že jde právě jenom o náznaky. Podle mě jsmena tom tak, že psychiatrické léčebny se už prakticky nedají zrekonstruovat. Padají omítky. A psychologie se kromě pár nadšenců stává hájemstvím koučů různých typů, kteří mají za cíl hlavně dobře zabezpečit sami sebe. Je to logický výsledek toho všeho. Nezmění se to, pokud nepřijde jasný signál zejména z EU. Doslechl jsem se sice, že přichází – a to jste možná měl na mysli – ale pro mě jako laika to opět zavání bojem různých zájmových skupin o to, která z nich se dřív dotkne peněz. Ale to je skutečně jen můj čistě intuitivní odhad,kam vše bude patrně směřovat. Věřte, rád bych se pletl!

 

Psychiatrické ústavy a léčebny bývaly jakýmisi „domy hrůzy“, kde se v izolaci drželi lidé neschopní běžné sociální koexistence, péče o sebe sama. Kam jsme se posunuli? Jde o léčebnu, sociální prostor, odkládací budovy?

Vnímejte mě prosím jako člověka, co se těchhle věcí jenom dotýká. Nemohu odpovídat jako odborník, který se podílí na dennodenním chodu nemocnice. Jedno si ale dovolím říct: Mezi ploty, tento festiválek, nepatrné zrnko, pomohlo právě v tomhle směru více než dost. Je nutné, aby lidé, kteří chtějí jakýmkoli způsobem tenhle punc domů hrůzy odstraňovat, o sobě věděli. Aby se nehodnotili, zda je lepší generál ten vlevo, nebo ten vpravo, ale aby si jednou už konečně jasně a zřetelně podle své profese řekli: „Jasně, chceme totéž a snažíme se tak, jak každý z nás umí“. Já nejsem lékař, ale jsem tak trochu vizionář a podle toho vypadá můj vklad.

 

Samostatnou disciplínou v psychologii a psychiatrii je arteterapie. Inspiroval vás někdo z tohoto okruhu, tvůrce, skupina, dílo, k úvaze, že lidské nitro má stále ještě nepoznaná zákoutí, roviny, rozměr?

Proboha, vždyť to bylo to první, s čím jsem se setkal v roce 1991. Jako kluk jsem všechna ta díla obdivoval, jen jsem nechápal, že se realizovaly výstavy, na kterých se místo názvů děl a jmen autorů uváděly předně druhy nemocí. No považte, pro mnohé lidi s duševní poruchou je tohle poslední možnost,jak o sobě sdělit okolí, kým jsou. Ale to byl rok 1991. Takže pokud bych se měl bavit o těchto léčebných metodách, ty mě velice fascinují, stejně jako odborníci, kteří se arteterapií zabývají. Je to pro mě až skoro záhadné, jak je možné pomocí kresby porozumět duši.

 

Jste dramaturg i producent, musíte celou akci nejen naplánovat a řídit, ale také zaplatit. Jak sháníte peníze?

Jak je sháním? Špatně, musím se dostávat až na dřeň. Myslím, že jdu ve své posedlosti dál, než kam by byl druhý ochotný zajít. Je to silná hra o touze přežít, vydržet, která mě ale taky dost vyčerpává. Tenhle boj, kdy nevíte zhola nic, kde peníze sehnat, se podepisuje na mé psychice. Pak ale po všech možných i nemožných pokusech se věc nějak stane. Věřím v jednu věc: Na světě existuje zákon zachování energie a to už jsem si mnohokrát ověřil. Vydržet! Nevzdat se! Bojovat! Nic jiného nejde, ale už jsem na sobě zažil i vyhoření. Vezměte pero a prodejte je! Udělejte to a pochopíte mě.

 

Odmítl jste někdy podporu od někoho?

Ne, neodmítl jsem a neodmítl bych ji nikdy od žádného slušného člověka. Naštěstí mi ji zatím nenabízel nikdo, koho bych musel odmítnout.

 

Máte sen, přání, že byste na festivalu někoho chtěl, ať to stojí cokoli?

Ano, jednou se mi stalo, že jsem jel v tramvaji a přišel ke mně pán s igelitovou taškou. Podíval se na mě a řekl: Vy jste pan Kozler, že ano? Ano, jsem pan Kozler. Nechápal jsem. Myslím, že děláte dobrou věc. Stále jsem mu nerozuměl. Aha a jak to myslíte? Vůbec vás neznám. Dodal: Myslím vaši práci. Víte, je to zajímavé, kolik lidí jste ovlivnil v pohledu na blázinec a na nás,co tam občas uleháme. Chtěl bych Vám poděkovat. Toho muže jsem pak viděl ještě jednou na festivalu. Kdybych tak věděl, jak se jmenoval! Toho pána bych chtěl potkat. A poděkoval bych mu tentokrát já, protože, věřte mi,moc často mi to nikdo neříká.

 

Z čeho máte nejlepší pocit, co je důvod, proč už tak dlouho festival připravujete?

Protože vím, co chci!

 

O koho se opíráte?

O lidi v týmu. Bez nich bych si tady mohl tak nanejvýš vykládat karty o budoucnosti.

 

Jak vypadá spolupráce s lékaři? Vnímají vás pozitivně, nebo jako někoho, kdo do psychiatrického zařízení vnáší nepatřičný ruch?

Nepatřičný ruch tam zavádím záměrně už 25 let a díky tomuhle ruchu se dá upozornit podprahově na spoustuvěcí. Třeba na to, že základním kamenem naší existence je naše duše. Někteří mě rádi nemají, ale postupně zjišťuji, že ti, co si na mě tak nějak šáhli, mě začali podporovat. Jsem teď unavený před festivalem, takže už nemám sílu to rozvádět podrobněji.

 

Někdo by se zeptal: Festival v blázinci… je to normální? Co byste odpověděl?

Ne, není to vůbec normální. A co si pod tím lze představit? Přesně to, co vás u takové odpovědi napadá. Každého něco jiného. A to je na tom životě krásné.

 

meziploty.cz