Pan profesor Josef Koutecký dal život mnoha dětem a jednomu vodníčkovi

6. července 2019

Asi všichni, kdo jsme měli tu čest setkat se pracovně - jako novináři - s panem profesorem Josefem Kouteckým, máme teď chvilku úcty a sebezpytu. Mimořádný člověk, který vzal na sebe osudy tisíců dětí, a snažil se jim vrátit naději, zdraví a život. Rodiče zbavit zoufalství. Udělat zázrak.

Pro nepřipraveného člověka bylo těžké jen projít v motolské nemocnici oddělením pro děti, onkologicky nemocné. Trávit s nimi hodiny a dny, být jejich jedinou nadějí a záchranou - na to musí mít člověk v sobě něco víc, než my ostatní.

Pan profesor to měl a dával.

Ano, připomeneme si, že během jednoho profesního života obrátil statistiku a skoro 90% dětí, onkologicky nemocných, je dnes zachráněno. Díky jeho neúnavné, nikdy nekončící práci. Díky vědomostem a zkušenostem, ale hlavně empatii, láskyplnosti a moudrosti, kterou v sobě měl. Rozuměl své profesi, rozuměl dětem. V tichu noci jim psal pohádky, než usnuly, četl jim je a vyprávěl, třeba o vodníčkovi Buližníčkovi. Někdy to byla pro ty drobečky poslední pohádka, kterou slyšely - může dát člověk živému tvoru víc? I když je to tak strašně smutné.

Profesor Koutecký dokázal dávat celý život. Jeho bystré oči vnímaly nejen smutek a bolest, ale i humor. Snad aby udržel harmonii, prostě vydržel. Nevím. Nad malicherností se dokázal usmát, i jen očima. 

Co si budu pamatovat? Jeho laskavý pohled a rozvážný, někdy konejšící projev. Vědoucí oči. Jeho lehce pozvednuté oboč a rychlý, pobavený úsměv, když kdysi sledoval v čele stolu planou pracovní diskuzi v motolské nemocnici. Jeho fotografii na titulce našeho časopisu, pro který jsem s ním dělal rozhovor - drží v rukou loutku vodníčka Buližníčka a lišácky, vlídně se usmívá.

Vždycky si ho budu připomínat, jak sedí v lékařském pokoji, když poslední dítě uspal, u stolní lampy a píše. Pohádky. Zatímco předtím, neuvěřitelnou silou, vůlí a láskou k životu dokázal změnit skutečnost, tak krutou k malým dětem.

Sbohem, pane profesore. Děkuji za možnost se s Vámi potkat.

 

S úctou

Jan Hovorka

 

 

 

Foto: Archiv redakce/Petr Hrubeš