Magda Malá: Jen málokdo zažil to, co já!

18. srpna 2019

O Magdě Malé se nejčastěji mluví v souvislosti s muzikály. Není divu, však se do povědomí veřejnosti zapsala už v devadesátých letech, kdy zazářila v Bídnících. A od té doby ztvárnila hned několik velkých muzikálových rolí. Ať už to byla Lorraine v Draculovi, Clarissa v 451°Fahrenheita, Eponina v Bídnících, Kim v Miss Saigon, či naposledy hostinská v Plesu upírů. Magda se však kromě muziky věnuje i bohulibé činnosti – prostřednictvím svého nadačního fondu pomáhá maminkám v tísni.

S Magdou se život nikdy moc nemazlil. Vyrůstala bez otce, brzy jí umřela na rakovinu i maminka. Následovala smrt její milované sestry, a aby toho nebylo málo, tak v době, kdy poprvé otěhotněla, se na ni vykašlal její tehdejší partner a otec dítěte.

Na tohle období Magda zrovna nevzpomíná ráda. Byla totiž na dně. Sama s miminkem, bez peněz, bez pomoci, bez blízkého člověka, kterému by se mohla vyplakat na rameni. „Hrozně mi tehdy chybělo, aby mi někdo řekl, že mě má rád,“ vybavuje si pocity, které ji provázely. A tak se protloukala životem sama se svou dcerkou a víc si všímala osudů žen, které na tom byly podobně jako ona…

Založení obecně prospěšné společnosti Mater et pueri (v r. 2005) provází hodně silný osobní příběh…

Ano, byla tam smrt blízkých, zklamání v lásce, samota, beznaděj ... A když jsem otěhotněla, tak to bylo hodně těžké. Přestože jsem se na Magdičku opravdu hodně těšila, nenesla jsem to moc dobře. V šestinedělí jsem pak měla velké psychické problémy, nevěděla jsem, jestli vůbec přežiju. Navíc miminko intenzivně brečelo a já nevěděla, proč. Nakonec lékaři zjistili, že má oboustranný zánět středního ucha. Po vyléčení plakat přestala a já začala normálně myslet.

V té době jsem však neměla peníze na nájmy, nemohla jsem pracovat a neměla jsem nikoho, kdo by mi pomáhal. Byla jsem na všechno sama, rodiče už jsem neměla. Jednoho dne jsem si ale řekla, že to takhle nejde. Že chci pomoct nejen sobě, ale i ostatním maminkám v podobné situaci.

Plánovala jste také stavbu azylového domu pro maminky v tísni. Proč se to neuskutečnilo?

Máte pravdu, měla jsem velké sny. Po založení nadace jsem plánovala sehnat sponzory a koncertovat, přičemž výtěžek z akcí věnovat na stavbu azylového domu. Jenže jsem zjistila, že to nebude tak jednoduché. Sponzoři se nehrnuli, na peníze je každý moc opatrný.

Tak dělám pravidelně koncerty nazvané Srdeční záležitost a peníze za vstupné dávám na podporu těch, kteří to potřebují. Především spolupracujeme s azylovým domem pro matky s dětmi Otevřené srdce v Praze. Kromě peněz poskytujeme i materiální pomoc – hračky, oblečení…

Obrací se na vás hodně zoufalých maminek?

Ano. Ale bohužel všem pomoct nemůžeme. Všechno má svou mez. Dřív jsme se s nimi hodně setkávali, zvali je na koncerty, vodili třeba i do zoo, aby maminky zažily i něco pěkného. Dokonce jsme chtěli některým najít práci. Ale bohužel se našly i takové ženy, které si toho nevážily, nebo naší pomoci jen využívaly. Takže teď všechny případy hodně studujeme a pomoc poskytujeme jen těm, které ji potřebují opravdu nejvíc.

Jaké příběhy maminek nejčastěji slýcháváte?

Že se na ně vykašlal manžel, vyhodil je z bytu, nemají kam jít, nemají na nájem. Nebo se maminka se čtyřmi dětmi ocitla v nouzi, neměla co jíst a kvůli neplacení jí v bytě odpojili elektřinu… Nejvíc jsem ale brečela, když nám napsala babička, že jí umřela dcera – samoživitelka a nechala po sobě dvě malé děti. To bylo šílené. Smrt mě vždycky hodně zasáhne. Té jsme tehdy pomohli vybavit dětem pokojíček.

Pak jsou ale také maminky, které se nám ozvou proto, že jejich dcera chce chodit na tanečky, ať kroužek zaplatíme, nebo že potřebují novou skříň! Víte, dost jsem na některé změnila názor. A to proto, že sama jsem byla v podobné situaci. Málokdo zažil to, co já.

Zjistila jsem, že ne všechny maminky využijí všech možností – můžou jít pracovat, víc využít pomoci azylových domů… I když je smutné, že na všechno zůstaly samy, musí bojovat! Já to také nevzdala. I když jsem si myslela, že snad zešílím. Hlavně, když Magdalenka pořád plakala.

Jak je možné, že lékaři na ten oboustranný zánět středního ucha nepřišli hned?

Doktorka v jedné pražské nemocnici, kam jsem s Magdalenkou šla, mě poslala domů s tím, že má dcera asi zaražené větry. Jenže pláč neustával. To si ale nedovedete představit, byly to úplné záchvaty! Tak jsem šla do nemocnice znovu a opět mi řekli to samé – zaražené větry. Zdravotní sestra pak jen tak u dveří prohodila, ať zkusím ještě ušní. No a na ORL prokázali zánět. Tak jí propíchli bubínek, ucho propláchli, ještě pak dostala léky a to pomohlo.

Pokud vím, tak v té samé nemocnici jste pak skončila ještě jednou, s druhou dcerou Terezkou. A opět vaše zkušenost nebyla zrovna nejlepší…

To je pravda. Tenkrát jsem se ozvala, když se sestra hrozně chovala k malému chlapečkovi se zlomenou rukou. Šla jsem kolem otevřených dveří a viděla, jak ho z lahve nakrmila, nenechala ho ani odříhnout, odešla a zavřela za sebou dveře. Dítě hned začalo plakat, tak jsem se jí zeptala, proč s ním nezůstane a trochu ho nepobaví? Ona na to, že chlapeček chce soukromí. Proboha, jak může chtít sedmiměsíční dítě soukromí?! Na sestru jsem si stěžovala vrchní sestře, ta mě ale také odbyla, že na své tvrzení nemám důkaz. Tak jsem podepsala reverz. Přeci nebudu v takové nemocnici!

Jinde už to bylo lepší?

Vinohradská nemocnice je skvělá! Jejich dětské oddělení je nádherné – krásně vymalované chodby, všude hračky, čisto. Oddělení pomohla vybavit Chantal Poullain se svou nadací Archa Chantal a je skutečně vydařené. I přístup tu je perfektní. Tady zachránili Terezku, když dostala šílenou alergickou reakci na očkování. (Magda mi ukazuje fotografie mladší dcery, jejíž tělo je jeden velký rudý ekzém a otok…)

Takhle skončila Terezka po očkování?!

Ano. Začalo to tak, že jí zčervenalo ucho, pak vyskákaly pupínky a z nich nakonec vznikly obrovské otoky. Její stav byl opravdu vážný a vyžadoval dlouhodobou léčbu kortikoidy, k tomu dostávala pořád nějaké injekce…

Všem matkám bych doporučila, aby, než dají dítě očkovat, si nechaly z krve zjistit, zda není dítě na některou složku vakcíny alergické. Poradit by jim měli v očkovacích centrech. Opravdu bych to už nepodceňovala. Vždyť jsou známé případy, kdy dítě skončilo po očkování hrozně. Některé reakce jsou bohužel nevratné.

Teď trochu z jiného soudku. Po třiceti letech jste skončila zpívat v muzikálech. Proč?

Poslední roli jsem měla v Plesu upírů. Když muzikál skončil (derniéra byla loni v červnu – pozn. red.), řekla jsem si, že chci něco změnit. Přemýšlela jsem, jestli vůbec můžu dělat koncerty, samostatná vystoupení, když jsem doteď byla jen zavřená v divadle. Nevěděla jsem, jestli mě lidi budou chtít.

Zkusila jsem to a teď zažívám něco neuvěřitelného. Diář mám zaplněný a musím říct, že k muzikálům se už vrátit nechci.

Takže začala nová hudební etapa Magdy Malé?

Doufám, že ano. Najednou se mi otevřely dveře úplně jinam a já mám tolik akcí! Mám samostatné koncerty, nebo s Bohušem Matušem a kapelou, zpívám pro děti – s Karlem Vágnerem a Jiřím Žáčkem jsem natočila krásné dětské CD, nebo zpívám pro seniory v nemocnicích a domovech důchodců. Ty miluju, protože jsou perfektní publikum. Naslouchají, mám pro ně spoustu krásných písniček a pokaždé musím dát nějakou diskotékovou, aby si mohli i zatančit. Bez toho nemůžu nikdy odejít.

Takže donedávna jsem měla pořád nad sebou šéfa, teď jsem šéf já a vyhovuje mi to. Vím, že mám lidem co dát a jsem za to šťastná!

 

Text: Helena Vacková

Foto: Michaela Říhová + archiv M. Malé