Kristýna Janáčková: Pomalými krůčky se dojde k velkým cílům...

10. července 2016

Herečka Kristýna Janáčková píše svému synovi deník. Mateřství prožívá naplno, ale daří se jí skloubit jej s hraním v divadle i s pomocí dobré věci. Tou je v současnosti kampaň Mlčení bolí, která se snaží bojovat proti domácímu násilí – problému, který bohužel v naší společnosti neustále existuje.

 

Proč jste se rozhodla podporovat kampaň Mlčení bolí?

Protože odmítám tolerovat jakékoliv násilí na komkoliv.

 

Máte nějakou zkušenost s domácím násilím ve svém okolí?

Mám. Nejčastější je to forma psychického násilí. Nejtěžší je přesvědčit oběť, aby si nechala pomoci. U některých tuším i fyzické týrání, i když ve společnosti se tváří jako ty nejšťastnější lidi na světě. Ta vaše bezmoc pak bývá přímo obrovská.

 

Máte pocit, že se v České republice – třeba i díky této kampani – situace kolem domácího násilí zlepšuje?

I pomalými krůčky se dojde k velkým cílům. Věřím, že ano. Nejkrásnější by však bylo, kdyby zlo bylo ihned vymýceno. Ale bojovat proti zatmění mysli onoho násilníka je běh na dlouhou trať. Bohužel..

 

Podle čeho si obecně vybíráte charitativní akce, které podporujete?

V dnešní době je hodně charitativních akcí, tudíž si vybírám dle toho, jak je mi daná problematika blízká a taky na důvěryhodnosti. Už několik let tak podporuji nadaci Hanky Kynychové a nyní i kampaň Mlčení bolí.

 

Nedávno jste se se synkem zúčastnila akce S kočárkem Prahou. Jak je na tom podle vás Praha se vstřícností k maminkám?

Tuhle akci jsem se synem podpořila potřetí, neb je opravdu ostudné, jaké podmínky mají maminky s kočárky i bez nich při pohybu Prahou. MHD není téměř přizpůsobeno a to mi vadí velice.  A navíc ta neochota lidí pomoci mamince s kočárkem při nástupu do tramvaje s vysokými schody je až bolestná. Několikrát se mi stalo, že vedle mě stáli muži a nakonec já, v pokročilém stádiu těhotenství, jsem mamince pomáhala. Obdivuji všechny maminky a pociťuji vděčnost ke všem lidem, kteří se jim snaží pomoci.

A to je jen střípek celkové problematiky.

 

Jak se jako maminka cítítevy? Jak se daří skloubit práci, rodinu a možnost relaxovat?

Já si naordinovala mateřskou, neb jsem se chtěla věnovat synovi a neodkládat ho na úkor mé kariéry. Proto jsem si dítě nepořizovala a navíc mi ty nejdůležitější roky nikdo nevrátí. Tak jsem s ním byla dva roky doma. Užívala jsem si ho a i tu krásu kolem. V jeho dvou letech jsem ho přestala kojit  a pomalu se vracela do pracovního koloběhu. Skloubit to jde hezky, neb mi hodně pomáhá přítel, obě babičky i můj táta, který,když mu práce dovolí, přijede k nám na návštěvu a je neustále s Luisem. Takže je obklopen rodinou a upřímnou láskou a to mě uklidňuje při plnění mých pracovních povinností. S relaxací je to horší, tu si musím přímo naplánovat a nenechat si ji vzít, jinak ji nemám.

 

Jak se váš život po narození syna změnil?

Změnil se v jeden velký kolotoč se vším všudy. Je to obrovské sebepoznávání se.

 

Toto číslo HOSPITALin je letní. Jak se chystáte léto strávit vy?

Přes sezónu určitě nikam k moři nepojedeme, to si necháme až na podzim, či zimu. O prázdninách budeme podnikat výlety po naší zemi a navštěvovat přátelé a rodinu.. A taky to pro mě bude trochu pracovní. Budu hrát na Vyšehradě a točit seriál.

 

Kterou roli byste nazvala jako pro svou kariéru nejzásadnější a proč?

Všechny mé role jsou pro mě zásadní. Každá z nich mě něčím posunuje vpřed, obohacuje a já jsem za ně ráda a moc se těším na další krásné divadelní, seriálové i filmové role, které ke mně právě přicházejí. Přijímám je s vděčností. Neodděluji je a děkuji za ně.

V Ordinaci v růžové zahradě jste známou sestřičkou – a náš magazín vychází právě v nemocnicích. Jaký je váš vztah k tomuto povolání? Mluvila jste třeba při přípravě role se sestřičkami?

Moje role byla hodně nešikovná sestřička, takže já měla všechno naopak kazit tak, aby mě nakonec mohli vyhodit a přeložit na recepci. Nějaké konzultace tak šly mimo mě. Naštěstí, neb je to hodně náročné povolání  a klobouk dolů přede všemi, kteří pracují ve zdravotnictví.

 

Jaká jste pacientka?

Velmi vzorná, myslím. Ale já byla v nemocnici jen jednou a to při porodu. Předtím jen klasické kontroly u zubaře a tak.

 

Četla jsem také, že vaši rodiče doufali, že z vás bude doktorka. Proč jste se rozhodla pro herectví?

Protože je to mé poslání. Cítila jsem to už od narození.

 

Umělcem je i váš bratr. Jak se s tím rodiče nakonec srovnali?

Jsou na nás pyšní a fandí nám, i když mnohdy je pro ně těžké pochopit některá naše rozhodnutí, či cesty do neznáma.

 

Kde vás momentálně mohou fanoušci vidět?

Momentálně hraji v Divadle Palace  a v Divadle Studio DVA a točím jeden seriál, takže se po prázdninách opět objevím na televizních obrazovkách.

 

Četla jsem také, že hodně a dobře píšete. Neláká Vás také spisovatelská dráha?

Od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, píšu synovi deník. Nyní začínám v pořadí 19. deník a ráda bych psala až do jeho tří let, což je to nejdůležitější období. Píšu denně. O všem, co prožil, co prožívám já, co se událo, kde byl, s kým byl, jaké udělal pokroky, jaká byla atmosféra, nálada. Taková dobrá terapie pro mě a jeho případná do budoucna, kdyby hledal nějaké otázky na své odpovědi, tak třeba v denících je najde. Uvidíme, jakou budoucnost bude mít tohle mé psaní, které mě zatím velmi naplňuje.

Johana Hovorková

Foto: archiv

otviraci_1