Hospice: Umění doprovázet

21. února 2018

Hospicová péče se stala naléhavým tématem. Týká se situace, které se nikdo z nás nevyhne - konce života. Aby byl důstojný, můžeme snad říci komfortní, ve smyslu péče o blízkého člověka, zmírnění bolesti a naplnění duše klidem a smířením, to nebylo a není tak zcela samozřejmé. Tyto chvíle nepotřebují jen péči lékaře, sestry, utišující léky. Neméně, a snad víc, je důležitý pocit bezpečí a jistého spočinutí, vědomí, že kolem jsou nejbližší a domov. Nikdo z nás neví, jaké to je - odcházet, ta zpráva se nevrací. Ale všichni můžeme zkusit, jaké je to - doprovázet. A jednou vědět, že na té cestě poslední nejsme sami. O to, aby se podobné podmínky staly dostupnějšími, se staral také ředitel hospice Cesta domů, který profesní kariéru mění, ale jeho práce za ním předznamenává pokračování - Mgr. Marek Uhlíř.

 

Významně jste zapsal do historie hospicové péče. Jak byste shrnul stručně vaše působení, jak se změnily podmínky a doba? 

 

Myslím, že to spíš byla souhra okolností, historické momentum. Každopádně, před pěti lety jsme na úřadech a pojišťovnách dostávali stereotypní odpovědi: "Mobilní hospice jsou v systému zbytným prvkem, síť domácí péče je saturována." Pak bylo období "Vlastně se ukazuje, že pro určitou část pacientů by to byla indikovaná a racionálně nákladná služba. Ale v sazebníku nemáme úhradový nástroj." Dnes už tohle všechno padlo, a záleží jen na ochotě pojišťoven smlouvy uzavřít, a ochotě samotných nás hospiců nebát se toho, co přinese vstup do systému a s ním spojené konkurenční prostředí. 

 

Prospěla by hospicovým projektům přímá státní podpora, spolupráce s MZd, VZP a dalšími zdravotními pojišťovnami? 

 

Hospicovým projektům by zejména prospěla autoritativní definice hospice - zatím ji nikde v legislativě nemáme a do budoucna je to neudržitelný stav. Z hlediska hospicového hnutí je hospicem ten poskytovatel, který je definován rámcem hodnot, i když provozuje velmi různé služby. Z hlediska státu je hospicem bez nadsázky každý, kdo se za něj prohlásí. Z toho pak vyplývá i zmatení krajských a dalších úředníků, kteří vypíší granty a dotace na hospicovou péči a až pak zjistí, kdovšechno jsou oprávnění žadatelé. Problém samozřejmě je, že hodnotový rámec není dostatečným základem pro systémovou definici typu zdravotní péče. 

 

Sazebník a úhradová vyhláška jdou  - podle mě správně - na problém z opačné strany: nepopisují úhradový model pro každého, kdo má na dveřích napsáno "hospic", ale popisují modus operandi poskytovatele, který je pojmenován "mobilní specializovaná paliativní péče" a má popsané personální a provozní parametry. Kdo je splní, je poskytovatelem tohoto typu péče a může usilovat o smlouvu, bez ohledu na to, zda se cítí být hospicem, nebo třeba krajskou nemocnicí. To je významný posun. Vedlejším výsledkem je tedy ale i to, že jsou poskytovatelé, kteří se cítí být hospicem, dělají skvělou práci, ale nenaplňují kritéria pro úhradu podle nového sazebníku a zároveň kromě souboru hodnot neumí pojišťovnám říci, co přesně nabízí oproti agenturám domácí péče. Změna úhradových mechanismů tedy s sebou paradoxně přinesla velký tlak na změnu na straně nás poskytovatelů hospicové péče, která vyústila ve vážný rozkol mezi námi. Ministerstvo 

zdravotnictví se, pokud vím, snaží přímou podporou právě tento přechodný rys zmírnit velkým systémovým programem, který v příštích letech pomůže menším regionálním poskytovatelům domácí hospicové péče dosáhnout na kritéria pro úhradu. 

 

A neodpustím si pochvalu: málokdy v těch sedmnácti letech, co zde Cesta domů je, jsme cítili tak hmatatelnou podporu z ministerstva, ÚZISu, pojišťoven, krajů, i politiků, a to napříč demokratickými stranami. Je fantastický pocit vidět, že se svět skutečně může měnit k lepšímu. 

 

Co vnímáte jako nejdůležitější pro klienty a jejich rodiny: bezpečí a komfort, odbornou péči, přítomnost blízkých...? 

 

Podle toho co víme z dat nejen o naší, ale i evropské pacientské populaci, je kvalita života s nevyléčitelným onemocněním celkem spolehlivě měřitelná, a závislá víceméně na všem z toho, na co se ptáte. Nicméně to, co nepochybně ukázal pilotní program VZP, který tři roky možnost vstupu mobilních hospiců do systému testoval, je existence skupiny asi deseti procent umírajících, kteří bez reálné dostupnosti lékaře-specialisty v oboru paliativní medicína 24/7 dožívají ne doma, ale za terminální hospitalizace: poslední dva tři dny svého života stráví na akutním lůžku, aniž by to mělo klinické nebo ekonomické vysvětlení. Právě tohle může nová úhrada změnit během několika málo let a počet lidí, kteří zemřou doma, se může zhruba zosminásobit. 

 

Mgr. Marek Uhlíř

Vystudoval obor diplomovaný zdravotnický záchranář na vyšší zdravotnické škole, žurnalistiku a management ve zdravotnictví na UK v Praze. Pracoval u zdravotnické záchranné služby v Praze a ve Středočeském kraji, na odboru bezpečnosti a krizového řízení na Ministerstvu zdravotnictví ČR a ve výzkumném týmu EuroHealth Consumer Index v Bruselu. Hovoří plynně anglicky a francouzsky, domluví se španělsky.

 

 

https://www.cestadomu.cz/aktuality/vyberove-rizeni-reditelka