FN Brno: Práce na operačních sálech je hodně specifická, říká zdravotní sestra Hanka Vejrostová

30. června 2017

Hanka Vejrostová pracuje jako zdravotní sestra na Centrálních operačních sálech FN Brno již několik let a ve svém volném čase se věnuje cyklistice a zejména běhání. Sport jí pomáhá zvládat stresové situace v nemocnici, ale svoji práci by neměnila.

 

 

Co u Vás rozhodovalo, že jste si zvolila práci zdravotní sestry? 

Když jsem byla malá, hrávala jsem si ráda na doktora. Celou rodinu jsem obvazovala, poslouchala fonendoskopem, proklepávala kladívkem, mazala krémem, chodila s kufříkem... Když se rozhodovalo kam na střední školu, studium zdravotní sestry bylo jasná volba. Byla jsem akční dítě, takže kancelářská práce, stereotyp, štosy papírů a sezení na zadku, by mě asi zabilo… :-)!

  

Zkusila jste i jiné provozy než centrální operační sály (COS)? 

Při studiu na vysoké škole jsem zároveň pracovala na částečný úvazek v jedné nemocnici na chirurgickém oddělení. Skloubit denní studium a práci bylo náročné, ale díky vstřícnosti staniční sestry se to dalo zvládnout. Práce na oddělení mě bavila, ale jednoho dne byl na JIP nedostatek sester. Vrchní sestra mě chtěla poslat tam, ale já v sebeobraně vyhrkla, že chci na sály. Tím jsem odstartovala další etapu, které opravdu nelituji.

 

Práce na COS je velmi náročná na znalosti, čas, člověk bývá ve stresu. Jak se Vám to daří zvládat? 

Práce na operačních sálech je hodně specifická. S pacientem komunikujeme jen v minimální míře. Hlavní naší náplní je postarat se o bezproblémový průběh operačního výkonu. Tzn. znát postup jednotlivých operací a připravit vše, co je na ně potřeba. Nejedná se pouze o instrumentárium, které je specifické pro danou operaci, ale také o implantáty, přístroje a další vybavení, které s výkonem souvisí. Já pracuji na ortopedických operačních sálech, které vyžadují technické dovednosti. U více jak poloviny výkonů používáme instrumentárium, které se skládá z mnoha dílů, jež je nutné v průběhu operace složit a teprve poté podat operatérovi. Operace jsou mnohdy více jak 7 hodinové a náročné nejen psychicky (musíme být neustále o krok napřed), ale i fyzicky. Nejen, že prostojíme dlouhé hodiny na sále, ale kontejnery, ve kterých je instrumentárium uložené, jsou docela těžké. Některé situace vyžadují improvizaci, rychlé rozhodování a jednání. Člověk musí být neustále ve střehu a umět zareagovat. Pracuje mnohdy pod stresem, ale přesto se musí vyvarovat chyb, které mohou mít pro pacienta fatální následky. Naše pracovní doba je pevně daná, ale na druhou stranu „flexibilní". Mnohdy se stane, že operace trvají delší dobu a tudíž kromě operační služby musíme některá z nás zůstat tak dlouho, až se výkon dodělá. Zvládat tuto náročnou práci mi hodně pomáhá sport, při kterém člověk získá nějakou tu fyzickou zdatnost, ale také psychickou odolnost a nadhled.

 

K Vašim koníčkům patří běh. Jak jste k němu přišla? 

Od malička jsem byla takové to akční dítě…kolo, míčové hry, bruslení, turistika atd. Rodiče nesportovali, ale hodně jsme s nimi cestovali po českých horách. Postupem času jsem turistiku vyměnila za cykloturistiku. Před několika lety jsem pro zábavu začala hrát badminton, při kterém jsem si poranila koleno. Po operaci jsem zjistila, že fyzičku, kterou jsem dříve měla, bude těžké získat zpět. V té době začal být běh populární. Seznámila jsem se se skupinkou běžců, kteří mě do tohoto sportu zasvětili. Pravidelně jsme se scházeli, běhali, začali jezdit po závodech a asi díky této super partě jsem si běhání zamilovala. Letos rozbíhám svoji 7 sezónu.

 

Máte vůbec ještě sílu trénovat, když jste v práci téměř celý den na nohou? 

I když dosahuji na závodech slušných výsledků, nejsem typický běžec svázaný tréninkovým plánem, životosprávou atd. Cca po roce běhání jsem zkoušela asi tři měsíce trénovat pod odborným dohledem. Kromě práce, tréninku a spánku jsem nic jiného neznala. Tréninky na ovále byly pro mě noční můrou. Radost z běhání se vytrácela a já se mnohdy musela k tréninku nutit. Vše směřovalo k vysněnému půlmaratonskému času pod 1:30 hod. To se však nepovedlo, závod jsem protrpěla. Řekla jsem si, že skoro ve 30 letech to už nemám zapotřebí a chci se sportem bavit. Přestala jsem se držet plánu a začala běhat pro radost. Kromě letních měsíců (zde má kolo jasnou přednost) se snažím dodržet kilometráž v rozsahu 45 až 50 km týdne. Když mám volný den, zařadím delší běh (20 až 25 km). Po celodenním stání v práci dostávají nohy hodně zabrat, takže večerní běhy jsou většinou 8 až 12 km. Běhání kombinuji s cyklistikou, která není na pohybový aparát tak náročná.

 

Prozraďte nám Vaše časy na půlmaraton a maraton? 

V průběhu roku se zúčastním mnoha silničních i terénních závodů o různé délce (5 - 42,2 km). Postavou nepatřím mezi sprintery. Těžím z vytrvalosti a mou oblíbenou vzdáleností je 1/2maraton a i přes svou náročnost maraton. Osobních rekordů si na těchto vzdálenostech osobně moc cením. Půlmaraton mám za 1:25:11 hod. a maraton 3:14:13 hod..

 

Jak trávíte dobu mimo nemocnici? 

Sport se stal nedílnou součástí mého života. Díky běhání a cyklistice jsem procestovala mnoho krásných míst nejen v České republice. Ráda fotím a vzpomínky dokumentuji ve svých cestopisech. Kromě sportu a cestování mám ráda muzikály, podívám se na dobrý film, zajdu za kulturou či posedět s přáteli.

 

Nelitujete zpětně, že jste se rozhodla pro zdravotní sestru? 

Kdybych si mohla vybrat profesi, kterou bych chtěla dělat, asi bych neměnila. Práce zdravotní sestry, potažmo instrumentářky je zajímavá, není stereotypní, pracujete s lidmi, pomáháte jim, neustále se duševně obohacujete.

 

Je pravdou, že jsou sestry přetížené, zejména stále větší a větší administrativou? 

Na tuto otázku nemohu úplně odpovědět. Na operačních sálech je té administrativy poměrně málo, za což jsem ráda. Obecně si myslím, že papíry jsou v dnešní době stavěny na přední místo a potřeby pacienta odsunuty do pozadí, což je hodně smutné.

 

Proč jste si vybrala právě FN Brno? 

Díky studiu jsem se dostala do Čech, kde jsem později pracovala v jedné krajské nemocnici. Po 10 letech jsem se chtěla vrátit zpět na Moravu. Podmínkou však byla práce instrumentářky na operačních sálech. FN Brno se mi ozvala jako první a já před 3,5 lety nastoupila na ortopedické operační sály. Díky dobrému kolektivu a zajímavé práci jsem zůstala do dnes a zatím nemám potřebu na tom nic měnit.

 

Zdroj: fnbrno.cz