Erika Peprná: My, namyšlené děti laskavé matky Přírody

2. března 2018

V oblasti „umění léčit“ najdeme zajímavé, ba podivuhodné lidi. Dávají ze sebe víc, než my běžně zvládáme, vnímají a studují to, co my ani nezaznamenáme, zvládnou to tlumočit a transformovat, a především – nabídnout k použití těm, kdo to potřebují. Mluvíme o sdílení znalostí, informací a dovedností, týkajícíh se terapeutických, léčebných metod a technik.

JUDr. Erika Peprná je osobností, řekl bych – kaleidoskopickou. Kaleidoskop je také známý, hravý nástroj vhledu do jiné skutečnosti – někam se díváte, pootočíte, a pestrá mozaika, váš obraz sledované skutečnosti, se zcela změní. A pořád je to pohled stejným směrem… No, v dnešní virtuální době je tato metafora poněkud staromilská, ale nevadí. Původem vystudovaná a profesně působící právnička se nyní zabývá studiem i praktikováním metod, které ji zaujaly a které zvládla. Patří mezi ně, s časem oddychu, i Tradiční čínská medicína. Studuje ji, a stejně tak jiné metody, doma i v zahraničí. Přístup Eriky je přesným příkladem, jak v pestrosti nalézt jednotu – ať je to objev, řešení, sdělení, postup, diagnóza, pomoc… Neboť o to jde: Pomoci tomu, kdo nemocí těla nebo trýzní duše se vzdálil optimálnímu stavu. A ten, kdo bere na sebe bere roli průvodce z temna bolesti a smutku, musí mít v sobě odvahu, odpovědnost, poctivost, obětavost, ale i znalosti, fantazii a um.

 

Začínala jste životní cestu snem o výtvarnici… Jaký je dnes, nebo byl by, obraz vašeho světa a života? Našla jste ten svůj, opustila jste jiný, předchozí, stvořila jste si vlastní? Někam jste vešla, byla přizvána, přenesena, vrátila se?

Obraz mého života? Ten jsem rozhodně nestvořila. Vždyť jím jsem! Spíš mám pocit, že kousek po kousku odhaluji to, jak byl původně nakreslen – taková restaurátorká práce na plátně, které je dokonalé, ale původně nebylo publiku přístupné. Takhle to ostatně máme všichni – a toho se také týká moje práce.

Kde je podle vás hranice mezi konvenční medicínou a alternativní, celostní, komplemetnární, ať nazveme tento okruh jakkoli? Jsou to odělené, vzdálené světy?

Je smutné, že vůbec nějaká hranice musí být. Medicína byla vždycky jen jedna. Až posledních stopadesát let, především poté, co medicína “fúzovala” s chirurgií, se začala vytvářet podoba dnešní medicíny takzvaně konvenční. Cokoli, co stálo mimo její okruh, bylo náhle “alternativní”. Podobné dělení je ovšem otázkou až zhruba posledních padesáti či sedmdesáti let.

Po druhé světové válce se medicína začala dělat úplně jinak, než před ní. Dřív byla hojnost “rodinných lékařů” – doktorů, kteří byli zvyklí se věnovat člověku jako celku, znali jeho rodinu, jeho drobné psychologické zvláštnosti, strasti a radosti… to nám podle mého chybí. Z medicíny se stala téměř strojová záležitost. Vlastně to ani jinak nejde, při tom, jak je současný systém nastaven. Není to chyba lékařů – dělají, co mohou.

A právě tady – abych odpověděla na vaši otázku – podle mého dnes probíhá hranice mezi medicínou konvenční a tou doplňkovou (čili komplementární) nebo celostní. Ta druhá se stále dívá na člověka jako na celek a je tu od toho, aby svému klientovi či pacientovi dopřála také čas, péči a láskyplnou pozornost. Bez ní se uzdravuje špatně. Takzvaná moderní či konvenční medicína je úžasná a nenahraditelná při akutních stavech, kdy skutečně zachraňuje životy. Pomoci člověku ve složité, chronické, léta se táhnoucí situaci je pro ni ale často velkým oříškem.

 

Kdy a proč jste se rozhodla těmto oblastem věnovat? Přišel nějaký impuls, rada, doporučení, výzva?

Základním imlupzem bylo mé vlastní uzdravení. Byla jsem bledězelené, věčně nemocné dítě – v prvních osmi letech života jsem zvládla třináct pneumonií a nepočítaně dalších, “menších” onemocnění, to vše z imunitně zcela neznámých příčin. Homeopatický lék ze mě během několika měsíců udělal dítko úplně obyčejné, dokonce sportovně založené. Byla jsem čítankový případ – tak přesvědčivý, že se začala léčit celá má rodina. Podobně nám později pomohla a pomáhá také čínská medicína či kraniosakrální biodynamika. Všem třem se dnes věnuji – prostě jsem byla tak nadšená, že opravdu fungují, že jsem je musela začít “posílat dál”. Vždycky znovu mě to příjemně překvapí.

 

Měla jste vzor, guru, inspiraci? 

Inspirace je mnoho. Jako čerstvě vléčené osmileté děcko jsem obdivovala našeho homeopata, “šamana” Jiřího Čehovského, který mi nejen zachránil život, ale taky založil první homeopatickou Akademii u nás. Škola funguje úspěšně dodnes, i když dnes Jiří léčí především další zajímavou metodou, autopatií.

Guru nemám – jdu si vlastní cestou. Mistra mám jen jednoho, a toho ukřižovali před dvěma tisíci let na Golgotě. Měla jsem ale – a mám – štěstí na učitele. Ať už jsou to Charles Ridley, Giorgia Milne a Michaela Lamana Mazáčová, kteří mě učí kraniosakrální biodynamiku, nebo česká homeopatka Katarina Vacková, nebo učitel čínského cvičení neigong Vlastimil Kroupa… potkalo mě to velké štěstí, že se mám od koho učit. Jsem vděčná.

V jistém smyslu jsou mi inspirací všichni. Především pak moji klienti. Smekám před tím, jak dokáží měnit vlastní život. Jsou skvělí…  

 

Je podle vás prostor duše, duchovní sféra života důležitější, významnější, než tělesná, materiální, fyzická?

Podle mě je nejdůležitější rovnováha mezi oběma.

 

Jste věřící?

Jsem katolička. Chodím do kostela s tlukocím srdcem a rozechvěním, s nimiž jsem jako mladší děvče chodila na rande: Setkat se s Láskou.

Vzdálili jsme se přírodě? Odešli jsme z ní? Vykopla nás?

Odešli jsme – jako namyšlené děti laskavé matky – a ona teď trochu trucuje. Venku ve světě, i v našich civilizačními chorobami prolezlých tělech. Přiblížit se ale je rozhodně na nás. Neříkám, že bychom měli zahodit moderní technologie, to ne. Změna je čistě v našem vědomí.

 

Kraniosakrální biodynamika – jak byste ji představila českému publiku? Co přináší, nabízí, zahrnuje? Může dotek léčit, věří tomu klienti? Poznávají účinek, výsledek, na vlastní kůži?

Kraniosakrální biodynamika je zázrak. Nesmějte se – pro mě to tak je, a často mi to říkají i klienti.Terapeut zdánlivě nedělá nic – jen položí ruce na oblečené tělo klienta. Dotýká se jemně, tlakem asi pěti gramů – což je zhruba jako když položíte prsty na korek plovoucí na vodě a nezatlačíte ho pod hladinu. Skrze jemné rytmy, které v těle pulzují a kterým přes ruce “naslouchá”, ale umí v těle navodit stav hlubokého klidu a podpořit síly, které v těle už od okamžiku početí navozují a udržují zdraví. Výsledky jsou ohromné. Ostatně, léčivou sílu doteku dnes již potvrzují i lékařské studie. To, že vás někdo láskyplně a v klidu drží, “pochová”, jako maminka, je prostě léčivé samo o sobě, i když by to měla být ta nejobyčejnější věc! Kraniosakrální biodynamika k tomu ještě přidává své specifické “řemeslo”, které není vůbec snadné se naučit. Ale stojí za to. 

 

Citujete Matku Terezu. Potřebujeme ticho, abychom se mohli dotknout duše. Kde to ticho najdeme? Je to meditace? Nebo izolace? Kam byste pro ticho poslala klienta?

Ani meditace, ani izolace. Ticho máme v sobě – ve svých tělech a duších. Podívat se musíme dovnitř. A to doslova. Moje zkušenost je, že pokud se “skamarádíme” s prostorem v našem těle, naučíme se s ním a v něm být, vědět, jak se tělo skutečně cítí – a my s ním – a pracovat s emocemi – pak najdeme určitý střed v kolotoči života, který dnes často připomíná spíš tornádo. V tom středu je ticho a klid. Takové ticho, jako bývá v kostele – ticho, které není jen absencí zvuku, ticho, které je živé. Ticho, které není izolované, naopak. A je v něm to, co jsme vždycky hledali. Meditační praxe k tomu samozřejmě také pomáhá.

 

Nabízíte klientům různé techniky, postupy, rituály. Jak je k sobě skládáte, vybíráte? Neexistuje univerzální metoda, postup? Instantní model? Nebo systém prevence? 

Skládám je především podle přání a potřeb klienta, jeho životní situace, zdravotních problémů. Pokud bych měla doporučit jednu metodu, pak jednoznačně “kraniálku”. A čínskou medicínu. Čínské “umění pěstování života”, yangsheng fa, je právě geniálním, řekla bych téměř univerzálním, systémem prevence. O tom si na západě můžeme nechat jen snít. Ono taky to umění nepěstujeme třicet či padesát století, jako Číňané. Když aplikujeme pár jednoduchých rad z oblasti životosprávy, často spousta problémů zmizí sama, nebo si aspoň výrazně usnadníme vyléčení…

 

Jak vnímáte TCM, jako samostatný soubor metod, školu kulturního okruhu, fyziatrické zpracování duchovní cesty?

Jak říkám – je to geniální systém. Je založený na několika jednoduchých pravidlech, která stejně platí pro naše tělo, jako pro celý vesmír. Ne náhodou klasické čínské texty a texty moderní fyziky říkají místy totéž, jen jiným jazykem. Čínská medicína umí právě díky pochopení základních zákonitostí vysvětlit některé stavy, které západní medicíně nedávají smysl – a vyléčit je. Hodně se zabývá rovnováhou. To je mi blízké. Taky mě těší, že je svým způsobem taková obyčejná. Hodnotově neutrální. Neříká vám, jací máte být, ale říká, že když budete věci dělat určitým způsobem, budete pravědpodobně v rovnováze, a tudíž zdraví. Aspoň tak to vidím. Jsem ale zatím čínský terapeut-začátečník. Čínská medicína mě totiž coby klienta svou funkčností okouzlila a rozhodla jsem se, že se ji musím naučit – což činím.

TCM, tradiční čínská medicína, je vlastně novodobý koncept. Je to takové kompendium, které z obsáhlého, téměř ezoterického systému, skutečného zpracování duchovní cesty, udělalo cosi, co se v Číně dvacátého století mohl naučit “bosonohý” doktor. Taková základní kuchařka pro začátečníky. Skvěle kombinovatelná třeba právě se západní medicínou. Pak samozřejmě existují složitější dílčí systémy – třeba taoistická, a tak dále. Jsou úžasné, ale je to umění a naučit se ho trvá spíš desítky let, než roky.

 

Co je harmonie? Rovnováha, chvění, stav 50:50, optimální poměr problémů, energií?

Všechno z toho. Harmonie je souzvuk, že? Celý vesmír je koneckonců, máme-li věřit moderní fyzice, vlastně hudba – souhrn frekvencí. Takže to dává smysl. Harmonie je stav, kdy spolu něco ladí. Například člověk a život, který žije.

 

Zabývala jste se i homeopatií. Jakou s ní máte zkušenost?

Fascinující, neuvěřitelně složitá, dobrodružná, občas umožňující zázračná vyléčení. Lidé dnes už naštěstí vědí, že “nějak” funguje, a to je pro ně důležitější, než vědět jak. Už je moc neberou “vědci” s krychlovými hlavami, kteří se nedokáží vymanit z představy, že jde o placebo. Na tento argument vždycky odpovídám, že jsem viděla na vlastní oči, jak Jiří Čehovský vyléčil homeopaticky psa z psinky. A psi asi moc na placebo citliví nejsou, že?

 

Autorsky jste sestavila intuitivní koučink. Čím je tato metoda výjimečná? Jak se liší od třeba psychoporadenství?

Popravdě – říkám tomu intuitivní koučink, abych tomu nějak říkala. Aby lidé věděli, že má práce má svá specifika. Inutitivní je, protože učím klienta pracovat s vlastní intuicí a s moudrostí těla a podvědomí. Koučink proto, že nejde o poradenství – já neradím. Nebo jen vzácně. Poskytuji metodu, podporu a prostor. Cestu si najde klient sám. Je to pro něj daleko cennější – aspoň z mé zkušenosti. Prostě učím lidi, jak si pomoci. Občas žertem říkám, že nejlepší klient je ten, který už nechodí. Protože si umí pomoci sám a je zdravý a spokojený…

 

Vystudovala jste práva. Nevěnujete se zřejmě tomuto oboru, ale – jsou práva pro metody, kterými se zabýváte, důležitá? Narážíte na mantinely společnosti, systému zdravotnictví a podobně?

Práva jsem pár let po škole dělala – a ne na úplně zanedbatelné úrovni. Většinou to lidi fascinuje. Dokonce mě tuhle staronový český měsíčník MY požádal, zda bych jim něco nenapsala o tom, jak se stane z arbitrážní právničky “bába kořenářka”. Ale to odbočuji… Samozřejmě – mantinely tu jsou a je příjemné mít řemeslo, které mě naučilo se v nich vyznat. Mým mottem v této oblasti je Kristovo “Císařovo, co je císaři”. Nehodlám lézt medicíně do zelí. Myslím, že “alternativní”, holistická metoda uzdravování a klasická medicína mohou docela v pohodě koexistovat. My koneckonců neléčíme. Protože každý holistický terapeut ví, že z žádné chronické choroby nikdy nikoho nevyléčíte. Zlomenou nohu srovnáte, to ano. Přemnožené mikroorganismy zabijete. Ale jinak čekáte, až se organismus dokáže uzdravit sám – a dáváte mu k tomu vše, co potřebuje. Stavební kameny ve formě bylin, informace – homeopaticky, třeba – k pochopení vlastních chybných vzorců – a ten klid a podporu.

Doufám, že lidé brzy budou vědět, že jediným, kdo je může uzdravit, jsou oni sami, že vezmou zdraví zpět do vlastních rukou. To, že se jim v tom jisté části například farmacuetické lobby snaží zuby nehty zabránit, je jasné – ale je to na jiný rozhovor. Současný systém ovšem prostě na všechny ty chronické pacienty a následné péče nestačí. Nejsou na ně peníze a čas. Jsem tudíž optimistka a věřím, že rozumní lékaři časem pochopí, že je pro ně “alternativní” medicína poklad a záchrana. Těch, co to pochopili, přibývá rychle už dnes.

 

Našel jsem ve vašich aktivitách vůně, pohyb, dotek, hluboký klid, prožívání. A ticho. Nenašel jsem však hudbu, zvuk, melodii, signál. Nepatří do vašich nástrojů?

Miluji hudbu, hlavně klasickou a lidovou. Občas hraji na šamanský buben a mým velkým snem jsou tibetské mísy. Ale jak jsme o tom mluvili před chvílí, hudba je vlastně všecho. Každý lék, každá bylina, barva, tvar, událost, všechno má svou frekvenci… ladí to, nebo neladí…

Nejkrásnější hudbou je ale pro mě ticho, z něhož všechny zvuky povstaly a k němuž se zase vracejí. Bez ticha by hudba nebyla hudbou. A ticha máme dnes hrozně málo. Doba je plná podnětů, vzruchů, šumů a hluků. Přitom jen v tichu lze zaslechnout třeba tak základní hudbu, jako je tep našeho srdce. Hudbu, která znamená náš život, a bez níž bychom by tu nebyli. K té – a jejím jemnějším formám – se snažím sama i s klienty vracet.

 

Autor: Jan Hovorka

 

Erika (Magdalena) Peprná (*1984)

Terapeutka a propagátorka holistické medicíny.

V současné době se především věnuje kraniosakrální biodynamice – harmonizaci lidského organismu pomocí doteku a hlubokého klidu.

Tuto metodu doplňuje prací se základy tradiční čínské medicíny, homeopatií, esenciálními oleji, šamanským bubnem a focusingem (původně psychoterapeutická technika práce s emocemi).

Působí v Praze 2 v centru Natura a v Písku v centru Strom setkávání.

 

www.tichodoteku.com