JUDr. Lenka Teska Arnoštová: Alternativní metody? Jen do rukou lékařů

4. února 2015

Hledisko zdravotní účinnosti a bezpečnosti alternativních metod je nepochybně nejdůležitější, pro lékaře i pacienty je však stejně podstatný legislativní rámec. Musí být jasná nejen odpovědnost, odbornost, ale i možnost volby, v neposlední řadě úhrada úkonu, pokud je prováděn lékařem.  Jak jsme na tom aktuálně? Odpovídá náměstkyně pro legislativu a právo MZ ČR JUDr. Lenka Teska Arnoštová.

  

Může stát uplatnit restrikce proti "léčitelům", kteří poškodí pacienta?

Ministerstvo zdravotnictví ČR spatřuje řadu možností jak vyvodit odpovědnost za postupy tzv. léčitelů, které ovlivnily nebo mohou ovlivnit život a zdraví osob obracejících se na ně se žádostí o řešení jejich zdravotního stavu.

Uvedená problematika má své dopady v rovině občanského, správního a trestního práva. Rovina správní vychází z právních předpisů upravujících poskytování zdravotních služeb ve smyslu zákona o zdravotních službách č. 372/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Na jejich základě může zdravotní služby poskytovat pouze kvalifikovaná osoba (lékař, zdravotnický pracovník) na základě krajským úřadem uděleného oprávnění k poskytování zdravotních služeb po splnění všech podmínek zákona o zdravotních službách a jeho prováděcích předpisů. V případě, že se nejedná o osobu s takovým oprávněním, jedná se o přestupek nebo správní delikt neoprávněného poskytování zdravotních služeb, který může být sankcionován ve správním řízení uložením pokuty až do výše 1.000 000,- Kč. Klíčovým je zejména posouzení, zda byly poskytovány zdravotní služby ve smyslu § 2 zákona o zdravotních službách, o čemž lze mít v případě zejména některých léčitelských praktik velké pochybnosti.

V rovině občanskoprávní je nutné vycházet z nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“). Uvedená problematika je řešena v části zabývající se tělesnou a duševní integritou člověka. Ve smyslu § 93 a následujících NOZ lze do integrity jiného člověka zasáhnout pouze s jeho souhlasem poté, co si je vědom na základě poučení možných následků takového zásahu. Vysvětlení je dle NOZ řádně podáno tehdy, lze-li rozumně předpokládat, že druhá strana pochopila způsob a účel zákroku včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu jiný postup (§ 94 NOZ). Pokud léčitel neposkytne takové vysvětlení, případně se jedná o vysvětlení lživé, neúplné anebo zcela absentuje, a v důsledku toho dojde ke škodě na životě či zdraví klienta takového léčitele, vzniká odpovědnost ve smyslu § 2910 NOZ, tj. dále vznik povinnosti náhrady škody ze strany škůdce. Jedná se o zaviněné porušení povinností stanovených zákonem, kterým dojde k zásahu do absolutního práva poškozeného. Škůdce je povinen nahradit poškozenému to, co svým jednáním způsobil a to zejména nemajetkovou újmu, kde přiměřené zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích. Ve smyslu § 2956 NOZ a následujících musí škůdce odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu tak, že nahradí škodu i nemajetkovou újmu, jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

Kromě zmíněných ustanovení § 93 a násl. NOZ upravuje nově občanský zákoník smlouvu o péči o zdraví v § 2636 a násl., k jejímuž uzavření dochází všude tam, kde jsou poskytovány zdravotní služby podle zákona o zdravotních službách, ale i tam, kde se neuplatní speciální právní úprava poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách – typicky právě v případě činnosti léčitelů. Práva a povinnosti smluvních stran se pak řídí občanským zákoníkem. Smlouva nemusí být uzavřena písemně, jakkoliv to lze jen doporučit. Odpovědnost za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti je v souladu s § 2913 NOZ objektivní a zavinění se tedy pro její vznik nevyžaduje. Vlastní úprava smlouvy o zdraví obsahuje obdobné instituty jako zákon o zdravotních službách, byť ne tolik podrobně. Jedná se o institut poučení ošetřovaného (§ 2638 až 2641 NOZ), souhlas ošetřovaného (§ 2642, § 2644 NOZ), péče řádného odborníka (§ 2643, § 2645 NOZ) a např. i záznamy o péči o zdraví (§ 2647 až 2651 NOZ).

Pohledem trestního práva lze uvažovat o několika skutkových podstatách, které mohou být jednáním léčitelé naplněny. Ve smyslu trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „TZ“) je možné spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví § 145, § 146 ublížení na zdraví, případně uvedené trestné činy v nedbalostní formě. Nutno dodat, že při posuzování toho, došlo-li ke spáchání těchto trestných činů, může být pro příslušné orgány obtížnější identifikovat zavinění, resp. úmyslný charakter takových jednání. V rovině vztahu klienta a léčitele může dále při jejich vztahu docházet k různým nepřijatelným postupům v souvislosti se vzniklou či vznikající závislostí nemocného na takovém léčiteli. Uvažovat zde lze o trestných činech vydírání § 175 TZ, útisku § 177. Dále pak poškozování cizích práv § 181 TZ.

 

JUDr. Lenka Teska Arnoštová

 

Které z metod alternativní medicíny jsou klinicky uznané a lékaři je mohou aplikovat?

Za klinicky uznávanou lze považovat z alternativních metod akupunkturu, u ostatních metod není prokázán jejich pozitivní klinický efekt (včetně do jisté míry tolerované homeopatie). Jde-li o volbu metody, která sice nemá prokázaný pozitivní efekt na pacienta, ale ve své podstatě jej nepoškozuje (např. nepůsobí toxicky, kancerogenně apod.), je jen na jeho volbě, zda takovou metodu podstoupí. Pacient by však měl být vždy řádně poučen o podstatě metody a její účinnosti.

Alternativní metody patří zásadně do rukou lékařů, představují pak pouze doplnění zdravotní péče o pacienta. Lékaři jsou totiž podle příslušných zákonů upravujících poskytování zdravotních služeb povinni současně poskytovat zdravotní péči pacientům na náležité odborné úrovni a je tak do jisté míry minimalizováno riziko, které jinak z aplikace alternativních metod plyne, tj. zejména pozdní zahájení léčby pacienta a v důsledku toho mnohdy nevratné poškození jeho zdravotního stavu.

Možnosti aplikace alternativních metod lékařem zdravotnická legislativa neupravuje, je třeba respektovat příslušná ustanovení občanského zákoníku vztahující se k péči o zdraví, protože se nejedná o zdravotní služby, které by byly upraveny předpisy o zdravotních službách. Současně je ale lékař vázán oborovými předpisy, je tedy povinen poskytovat pacientovi zdravotní péči a to na náležité odborné úrovni.

Homeopatii jako takovou MZ považuje za vědecky nepodloženou metodou léčby, nepodporuje ji, ale zároveň ani nezakazuje, protože ji po absolvování příslušných kurzů mohou využívat samostatně pracující lékaři jako součást nebo doplněk odborné léčby tam, kde je to vhodné. Záleží to vždy však na individuálním posouzení zdravotního stavu ošetřujícím lékařem.

 

Uvažuje MZ o tom, že by některé metody alternativní medicíny byly hrazeny zdravotními pojišťovnami?

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění se hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce, jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a existují důkazy o jejich účinnosti.

Při respektování skutečnosti, že některé postupy či metody alternativní medicíny mohou být pro pacienta přínosné, chybí v obecné rovině dvě posledně uvedené podmínky, totiž soulad s vědeckým poznáním a (vědecky ověřené) důkazy o účinnosti. Z těchto důvodů je zdravotní péče, resp. jejich úhrada ze solidárního systému veřejného zdravotního pojištění, postavena na moderní vědě, resp. medicínských oborech. O úhradě postupů alternativní medicíny z prostředků veřejného zdravotního pojištění Ministerstvo zdravotnictví neuvažuje, nicméně diskuzi na dané téma se a priori nebrání.

 

Existují nástroje, případně metody, doporučené MZ, kterými by bylo možné exaktně vyhodnocovat přínos nových nebo méně známých metod?

Nakolik alternativní medicína není monitorována tzv.  Evidence based přístupy (založené na důkazech o efektivitě léčby) není jednoduché takové nástroje, či metody doporučit.

 

Uvažuje MZ o tom, že by byla povinná registrace, certifikace, vzdělávání terapeutů, kteří by mohli ve spolupráci s lékaři praktikovat metody, které nejsou součástí běžné medicínské praxe? Podobně jako je v Německu "Heilpraktiker", například.

Nic takové nepřipravujeme. Alternativní metody patří zásadně do rukou lékařů, představují pak pouze doplnění zdravotní péče o pacienta. Lékaři jsou totiž podle příslušných zákonů upravujících poskytování zdravotních služeb povinni současně poskytovat zdravotní péči pacientům na náležité odborné úrovni a je tak do jisté míry minimalizováno riziko, které jinak z aplikace alternativních metod plyne, tj. zejména pozdní zahájení léčby pacienta a v důsledku toho mnohdy nevratné poškození jeho zdravotního stavu.